Záchvat

12. 04. 2008 | † 15. 08. 2013 | kód autora: GCV

Tak nějak si říkám, kde a co vlastně jsem. Když tak poslouchám, jak ve škole kdekdo vypráví, co dělal včera, co bude dělat dneska a co plánuje na příští středu, říkám si v duchu, že mě to vůbec nezajímá a že se těším domů. To je pravda. Jen mi pořád nsazují brouka do hlavy. Vážně se bavím, když jsem sama u počítače? Vážně? A co kluci? Vážně se mi nelíbí támhleten? Vždyť se po mně kouknul!

Jistě, toto "zvedání" sebevědomí by možná pomohlo jim, mým spolužačkám. Já, jakožto člověk realistický (chacha, smích), moc dobře vím, že se po mně nejen nikdo nekouká, ale už se mi i párkrát stalo, že se mě pokusili zasednout. Kluci jsou idividua ovládaná hormony, tudíž člověk jako já je nemůže zajímat ani náhodou a to i v případě, že se jim líbí příšerky. Podle Miss Dokonalé by mi to mělo vadit, měla bych si pořídit podprsenku s vycpávkami (jako ona, ale to už neříká), měla bych si na svůj ksicht namalovat obličej (Jednou jsem se pokusila oči spřátelit s černou tužkou na oči. Při malování mi začaly úděsně slzit oči a díky nedostatku času jsem nakonec přišla do školy jako EMOkid, i když jsem zrovna ten den měla skvělou náladu, což bylo způsobeno poslechem kvalitní hudby při vstávání, nikoli matláním černé tužky na oči. Miss Dokonalost si myslela, že se mi stala nějaká životní tragédie, ale mýlila se.) a měla bych svůj šatník zaplnit nejnovějšími kousky z Kenvela, Roxy a New Yorkeru. New Yorker znám pouze z pohledu zvenku, do obchodu by mě nedostali ani párem volů. V Kenvelu jsem byla jednou v životě, zhnusena jsem vycházela o minutu později. Jediné Roxy, které znám, je to v Praze a kde 30. 3. koncertovali The Hives, což byl nejlepší koncert mého života. Můj šatník se skládá většinou z bílé, červené, černé a tmavě modré, nutno podotknout, že ani jedna z věcí není podle poslední módy.

Ať si myslí, co chtějí, ale počítač bych za nic nedala. Uvažovala jsem, co bych dělala, kdyby hořelo. Nakonec jsem došla k závěru, že bych chňapla po MPtrojce, tričku The Hives a všech CD a přisála se s tím k počítači se slovy "Nikdy tě neopustím!". Vázat se k lidem nemá smysl, jsou nestálí a mají výkyvy nálad. Počítač vás zradí pouze v případě, že se vám rozbije, ale to se dá spravit a šlape zase jako hodinky, zato vztahy s lidmi za den nespravíte a to mě neba.

Netuším proč, ale připadá mi jako ztráta času jít prostě jen tak ven s nějakým klukem. Naposledy jsem toto podnikla s mým kamarádem někdy před Vánoci. Dopadlo to tak, že jsem se vymázla před zraky jeho a celého parku (byl prázdný) a nakonec zakotvila i s ním v McDonalds, kde jsem zarputile odmítala jakoukoli stravu včetně té dobroučké zmrzliny, protože mi byla celkem zima. Kamarád snědl dva pakly hranolek, udělalo se mu špatně a musel domů. Když tak vzpomínám na McDonalds, vybavuje se mi osoba, která mi v poslední době leze šíleně na nervy a kupodivu to není Miss Dokonalost (ta mi na nervy leze permanentně). Řekněme, že se jí pořád něco nelíbí, pořád něco kritizuje (ne, nejsem to já), ale pak se tak sama chov...

.... Když jsem si vykračovala městem, kde jsem předtím kupovala spolusedící dárek k narozeninám (ona mi dala čokoládu k svátku, tak proto), a slastně jedla čokoládovou zmrzlinu z McDonalds, narazila jsem právě na tuto osobu. Jelikož jsme obě mířily na tu samou zastávku, připojila se ke mně. Je to člověk, co se neustále cítí sám, avšak doopravdy má kolem se be na × přátel, jeden ji má radši než druhý. Já, silně asociální osoba se sklonem ignorovat všechno a všechny, ji echt ráda nemám, ale nikdy mi moc nevadila. Když jsem tak kráčely městem k zastávce a povídaly jsme si (čtěte: ona mi do hlavy hučela ty své blbinky), najednou se zarazila a málem vyjekla: "Ty máš zmrzlinu z McDonaldu?" S nevidomostí sobě vlastní jsem přisvědčila. "Jak můžeš jíst něco z McDonaldu! Vždyť tam týraj zvířata! Já myslela, že jsi vegetariánka! Říkala jsi, že z McDonalds bys nikdy nic nesnědla!" obviňovala mě. S klidem jsem ji upozornila, že ve zmrzlině se zatím žádné maso nevyskytuje a že jsem říkala, že bych nikdy nesnědla žádný hamburger. Je ironie, je řve zrovna na mě, když sama dokolečka omílá kdesi cosi o týrání zvířat, vegetariánství a dalších, přičemž sama hamburgery z McDonalds úplně klidně konzumuje a vymlouvá se, že má hlad. Já mám hlad taky a maso nejím. Ve zkratce - seřvala mě za to, co dělá ona. Anyway...

U ostatních platím za podivínku a nevymlouvám jim to. Nevím, co jsem, ale vím jistě, co nejsem. Možná je špatné, že děvče v mém věku nerandí s kluky a neustále někam nevyráží. Když mi toto máma předhazuje, chabě se bráním, že si lakuju nehty a to puberťáci dělají, ne? Odpovědí mi je, že se o nehty stejně nestarám, tak co. No, je to fakt. Nehty si pravidelně lakuji při sledování Death Note, takže můj stůl je pokydaný několika barvami laků. Odlakovávám si je, až když mě barva začne nudit nebo si koupím nový lak. To se stává málokdy, protože bych si nikdy nekoupila kvalitní vietnamský šmejd za dvacet korun. Ač se trvale zmítám ve stavu sebenemámrádosti, stejně nechci být beznehtá, zrůdou jsem již i tak, děkuji. Navíc tyto kvalitní vietnamské šmejdy nedrží, Nová Kamarádka (dále NK) mi to říkala. Když nad tím tak uvažuji, tak ani nemám s kým ven chodit. Ne snad, že by mě to nějak zajímalo nebo dělalo vrásky, ale je to tak. Přišla jsem na to až teď, ale pohoda, jako argument to použít můžu příště. Kluk, kterého nazývám kamarádem, se mi asi měsíc neozval, protože má novou holku, takže si nejsem jistá, jestli to můj kamarád ještě stále je a psát mu nebudu, nechci si plácat peníze, stejně furt nemá kredit. Má Soulmate má již dva roky chlapce, všechen volný čas tráví s ním, protože chodí na jinou školu a může ho tak vídat jen odpoledne a o víkendu. Navíc to není nijak extra venkovní typ, většinou jí kluk chodí na návštěvu. Má NK (Nová Kamarádka) je stále ještě čerstvě nová a navíc je její nejlepší kamarádkou Miss Dokonalost (svěřila se mi, že z toho není nijak nadšená, ale nemůže se jí zbavit). V mém společenském životě existují pouze tři lidi, z toho jeden pasivně. Asi to není správné, ale to mi nevadí.

Jsem silně asociální osoba se sklonem ignorovat všechno a všechny, co tráví večery zíráním do počítače, sledováním pohádek s mírně vyšinutým bratříčkem (tu debilitu kombinovanou s podivínstvím asi máme v rodině), jenž neustále fandí záporákům a při šťastných koncích tvrdí, že to skončilo špatně, protože tam nebyla žádná mrtvola (99,9% pohádek pro děti tak končí), sledování hororů s milovaným tatínkem (tady ta debilita neplatí, vyšinutí jo) či sledováním filmových parodií s výše zmíněným bratříčkem (Pár Pařmenů a Henry Proper). Tyto situace nastávají tak jednou dvakrát do roka měsíce, většinou vážně jen civím do počítače, buším do klávesnice nebo zírám sama na Burtonovské filmy, které zbožňuju jen já (rodiče tvrdí, že je to kravina a bráchovi na to nedovolují koukat, protože je to "strašidelný").

Silně asociální osoby se sklonem ignorovat všechno a všechny se nezajímají o klučičí vrstevníky, ony se zajímají o hudebníky, což dělá vrásky na čele jejich matkám. Ano, maminka přišla na to, že posledního kluka jsem měla někdy před dvěma roky (přesněji před dvěma roky a devíti měsíci), na druhou stranu mám tolik hudebních oblíbenců, že bych randění zkrátka nestíhala a hudba je pro mě důležitější než kdejaké střevo, po kterém za rok stejně ani nevzdychnu, maximálně tak "Ach, já ale byla blbá!". Ne snad, že by o mně nebyl zájem, už třetím (nebo kolikátým) rokem se o mě pokouší největší grázl ze školy, co šikanuje šesťáky, nosí do školy nože a všem vyhrožuje podříznutím (Styl jeho "balení": "Tě podříznu, když budeš na mě tak blbě čumět!" [Uhm, já se dívala na úplně druhou stranu, protože se mi zdálo, že odtamtud slyším IamX...]). Sehnal si na mě ICQ a neustále se ve mně snaží zažehnout plamen žárlivosti, když mi líčí, jak byl s támhletou holkou venku. Mé jednoslabičné odpovědi ho nějak neodrazují, budu muset nějak přitvrdit, ale nevím jak. Když si ho dám do ignorovaných, akorát ho to naštve a já nemám zájem skončit někde s kudlou v zádech.

Nevím, kde se to ve mně všechno bere. Jsem dítě vychováváno na klasických pohádkách, Disneyovky se v naší rodině začaly rozmáhat s narozením mého bratra. Od mala jsem tedy byla poučována, že dobro vždycky zvítězí nad zlem, hloupý všechny přelstí a dostane toho nejvíc a další. Vždycky jsem doufala, že budu krásná jako Radka, což je dcera mamčiny sestřenice. Jako malá jsem k ní hrozně vzhlížela, i když jsme se viděly jednou do rok...


.... Nosila černou barvu, měla hnědé vlasy a oči a byla moc hezká a vysoká. Jak jsem rostla, pochopila jsem, že já nikdy vysoká, hezká, hnědovlasá a hnědooká nebudu. Žila jsem v přesvědčení, že jsou všichni vyrostou a budou hezcí. Když se dívám na svůj patnáctiletý odraz v zrcadle, dochází mi, že za tři roky (Naposledy jsem Radku viděla, když jí bylo 18, dnes má miminko, přítele a bydlí na druhém konci republiky) už se toho moc nestane. Blond vlasy mi neztmavnou, oči totéž. V životě nepřesáhnu 170 cm a rozhodně nebudu jedna z těch slečen, které jsem dřív označovala za krásné. Dále jsem se také v tom růstu dozvěděla, že blbci doopravdy vládnou světu, jenže já mám tu nevyýhodu, že jsem blbá a navíc divná a zrovna tito lidé nikdy nikomu nevládli, maximálně tak své vysněné zemičce kdesi uprostřed nekonečna. Hloupý Honza dostal království, hloupá Broken dostane maximálně tak velký kulový nebo vyhazov z gymnázia dřív, než ji tam vůbec přijmou. Jelikož se zrovna plácám ve stavu "Čekám, až mi přijde dopis, jestli mě teda vezmou nebo ne", nálada se mi střídá rychleji než aprílové počasí. Přijímačky dělat nebudu, to vím jistě, ale stále je tu velký otazník u mého přijetí. Jestli dobro opravdu vítězí nad zlem, tak já jsem papež. Školní závody pravidelně vyhrávají ti, co si to zkracují přes trávu. Já, silně asociální osoba se sklonem ignorovat všechno a všechny a antisportovec v jednom, sice nemám sebemenší šanci vyhrát, i když bych podváděla, ale stejně bych řekla, že by mé výsledky nebyly tak katastrofické, kdyby ostatní běželi tak, jak mají. Kdyby Karkulku sežral vlk, nikdo by ji již nezachránil, rozhodně ne vcelku a aspoň trošku nestrávenou. Pohádky oblbují děti. Mrtvoly vstávají z mrtvých, zlo je potrestáno. Když vám umře příbuzný, už ho nevrátíte. Zlo potrestáno není, návrat Čunka do vlády je tomu příkladem. Vrazi jdou za mříže jen na deset let, vrazi zvířat (vzpomínáte na ty blbce, jak týrali kočku? Tak ti.) nejdou bručet vůbec. Je tohle spravedlnost? Vítězství dobra nad zlem? Ani bych neřekla.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.